Save Me...

17. července 2009 v 20:19 |  Carnet
Taky někdy nesnášíte svůj život? A ne proto, že by byl jednotvárný, ale prostě proto, že je?
I já, avšak mám pro to své důvody.
Nesnáším život svůj a sebe samého hlavně z jednoho prostého důvodu. Nedokáži pomoci lidem, jenž miluji, na kterých my záleží. Mohu jen poslouchat, ale má slova a ni činy nikdy nebudou natolik dobrá, aby je dokázala utěšit. Ta nejhorší věc mého života. Dívat se na své milované jak se trápí a nemít nic než bláznivá slovíčka a objetí, které je neutěší.
Je to tak podivné, tak zvláštní, ta neschopnost pomoci těm, jenž miluji, přičemž oni mi pomohou vždy, nemoci jim oplatit jejich starost, jejich přátelství.. vlastně vše.


Jsem tak moc prázdný, tak moc bez citu? nebo jej mám až příliš a já se dusím, abych nevybouchnul šílenstvím, že ten pocit, veškerou lásku v sobě nemám komu dát?
Můžete se mi svěřit, můžete mi říkat svá tajemství, dokonce mi i nadávat a ponižovat mne a já se nechám. Nechám, protože nedokáži odporovat. Snad vás příliš miluji, že po sobě nechávám flusat.
Natolik vás miluji, že se nechávám využívat. Natolik a jen pro to. Nic jiného v tom nehledejte. Jsem plný lásky, ochoten nabídnout ji každému, kdo o ni požádá, nebo jen naznačí, že by ji chtěl a já mu ji dám…
… avšak kdo dá lásku mně?
Kdo by chtěl toho, kdo miluje všechny, kdo nedokáže být jen jednoho člověka, protože pak by se nemohl rozervat pro ostatní? Kdo definuje nevěru city a ne činy? Pro koho pouhé objetí znamená víc, než by dokázal říct a přitom stále touží víc a potřebuje vše cítit a ž příliš intenzivně, až násilně, aby těmto pocitům a dotekům uvěřil?
Mučte mě, bijte mně, zabijte mne, a přitom mí říkejte, že mne milujete a já budu váš. Nebudu křičet, když do mě budete kopat, ne, když ve vašich očích uvidím nějaký cit ke mně a až vám budu umírat v náručí, darujte mi polibek předtím, než navždy zavřu oči.
Ať má toto stvoření aspoň na konci bezútěšného života pocit, že něco znamenal.
Pokud mne nechcete bít, nechcete cítit mou krev na svých dlaních, dejte mi pocit, že k někomu patřím, dejte mi pocit, že jsem váš a ničí jiný a já jím budu. Jen o jedno vás prosím.
Neměňte mne.
Neboť ať tento život nenávidím jakkoliv, jakkoliv na něj nadávám, bez něj to nebudu já, jen můj odraz. Matný odraz na hladině kdysi poklidného jezera.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 SaulaTeam SaulaTeam | Web | 17. července 2009 v 20:30 | Reagovat

Krásný avatar !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama