2009-07-16

16. července 2009 v 22:37 |  Carnet
Carnet
Můj zápisník, deníček, či diář, říkejte mu jak chcete, to je jen na vás.
Pro mne je drobounká skulinka v mé duši, kam ukládám veškeré pocity, jenž se mnou cloumají. Bezmoc, nenávist… strach.

Podvědomé pokusy osvobodit se od stereotypu své vlastní mysli, od vlastního uvažování v touze utopit sám sebe v hlubinách jednotvárnosti, ignorace světa kolem sebe. Zapudit zoufalý pocit vlastní bezmocnosti i pocitu, že ji potřebuje k tomu, aby existovala.
Jsem osoba existující jen díky vlastnímu svědomí, upínající se k němu jako tonoucí stébla trávy a doufající, že opět nalezne pevnou půdu pod nohama.
Nic víc.. nic míň…

Avšak toto je deník, ne místo pro úvahy jednoho ztroskotance, který neví, co dělat s životem… ne…?
Nebo ano?
Ne.. takový nebyl záměr. Avšak záměry často spadnou až na hlouby duše a jsou zapomenuty. Ty čestné.. ty špatné navěky zůstávají a ničí nás, jako rakovina jdou hloubeji až se dostanou k srdci a to se obrátí k temnotám.. čeká to i mně? Čeká to i nás, Yoshiki? Určitě.. avšak jen na nás je kdy a jak zlu propadneme…
Avšak co je zlo nebo jak by jste jej definovali, a jak poznáte zlého, špatného člověka od toho dobrého a čistého? To jen stěží, je to nemožné… každý má v sobě kus z ďábla.
I já, i ty, i ten co to bude číst po tobě, pokud se někdo takový najde. Jen na nás je, jak se s tím vypořádáme, jestli budeme trpět odmítáním, nebo jej přijmeme nebo budeme to zlé, či dobré v nás ignorovat.
V každém případě, zlo sílí v každém, zatímco dobro se víc a víc stahuje do své ulity, kde jen trpí a vyčkává,. Jestli nebylo zcela zapomenuto, jestli e k němu ta či ona duše obrátí zpátky
Ne, děkuji, nejsem věřící, jsem jen člověk, co věří v příčinu a následek. Který nevěří a odsuzuje dokonalost a to jakoukoliv. Ne snad, že on by se cítil dokonalý, je chybující jako každý z nás.

Stále nevíte kdo jsem? ne, není to vaše vina. Nevím to ani já sám. Vzhledem jsem 16-ti letý puberťák a v duši.. nevím. Asi stále to bezmocné dítě, které se chytá posledního stébla a zoufale volá po záchraně. Pevné náruči, kterou by mohlo smáčet slzami a z úst slýchat ta dvě proklatá slůvka, kterým nevěří, křičí na ty, jenž ho říkají, a přitom po nich tak touží.
Po čem?
Aby alespoň jednou byla pravdivá.

Nebojte se tohoto dítěte. Nabídněte mu náruč, osušte mu slzy a ono vás bude milovat. Zahrne vás veškerou láskou, vším, co je v něm dobrého a nabídne vám to jako na dlani.
Nezklamte jej, on chce přeci jen jedno.

Slyšet ta dvě pravdivá slůvka.
Slyšet: Miluji tě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama